A 31 - Příběh v písni

27. dubna 2014 v 18:00 | Martina |  Aktualizace
Milý čtenáři,
s čím vším máš spojeny jednotlivé písně? S jakými životními situacemi? S waltzem na plese s člověkem tvých snů či s momentem, kdy jsi ho/ji viděl poprvé? Nebo s vítězstvím v zápase a předáváním medailí? Já osobně mám hudbu spojenou s mnoha zajímavými vzpomínkami. Stačí slyšet první tóny té správné písně a už mám hlavou plnou minulosti. Těžko říct, čím to je. Nejspíš je to jen podprahové vnímání a o to hůře se toho lze zbavit. Prostě něco, co vytane na mysli samo od sebe. Naprosto bez kontroly.
Teď si představme, že jsme autoři té písně. Co to pro nás může znamenat? Dost možná se ta píseň stane naší osobní zpovědí. Dávat dohromady řádky slov, aby dávaly smysl a nesly myšlenku dál. Představovat si jednotlivé tóny, jak se spojují v libé melodie. Toto spojit a cítit vše, co z písně číší. Skladba je totiž povedená jen právě tehdy, když vzbuzuje emoce, ať dobré či špatné. Nejsilnější emoce však probouzí v autorovi.
Přiznávám, že už jsem také zkoušela nějakou tu píseň usmolit. Ačkoli jsem zatím nestvořila nic publikováníhodného, velmi mi to pomohlo. Jedna z písní mi otevřela oči a ukázala mi, co jsem si nechtěla připustit. Na další jsem si vzpomněla po několika měsících v situaci, která se nápadně podobala příběhu v ní vepsaném. Ať už ty písně byly o čemkoli, vždy to byla terapie. Člověk se ze všeho může vypsat. (Nejen písní, i tady na blogu to lze celkem dobře).
Nedávno jsem viděla na internetu nahrány záznam z koncertu Taylor Swift. Řekla zajímavou myšlenku. Autor někdy píše věci, které se bál říct jinému člověku do očí, protože se bál reakce. Kolik z nás má tento problém? Kdo všechno se bojí být upřímný k tomu druhému? Bohužel, já se sem také řadím, a proto jdu skládat. Třeba si to někdy poslechne člověk, o kterém píši, a třeba pochopí.
Autor
 

A 29 - Slova o životě

20. srpna 2013 v 18:00 |  Aktualizace
Milý čtenáři,
na téma život už byl řečeno mnoho a mne napadlose s Tebou podělit o pár podařených citátů.

"V životě se člověk učí nejdřív chodit a mluvit. Později se pak učí sedět a držet hubu."
Marcel Pagnol

"Říkají-li, že život je dobrý, a říkají-li, že je zlý, říkají něco, co nemá smysl. Je třeba říci, že je dobrý i zlý zároveň, neboť jím a jedině jím jsme nabyli pojmu dobra a zla. Pravda je, že život je rozkošný, hrozný, půvabný, děsný, sladký, hořký, a že je vše."
A. France

"Dej každému dni příležitost, aby se stal nejkrásnějším dnem tvého života."
Mark Twain

"Je zhola zbytečné se ptát, má-li život smysl či ne. Má takový smysl, jaký mu dáme."
Seneca

"Když jsi přišel na svět, plakal jsi a všichni se radovali. Žij tak, aby všichni plakali, až ho budeš opouštět."
Konfucius

"Náš život je takový, jakým ho učiní naše myšlenky."
Marcus Aurelius

"Člověk, který prožívá každý okamžik s takovou intenzitou, že se mu život stal rájem, že se mu život sám zdá být božským, nemá potřebu uctívat mrtvé sochy, mrtvé písmo, prohnilé ideologie a hloupé pověry."
Osho

A28 - Život

18. srpna 2013 v 18:00 | Martina |  Aktualizace
Milý čtenáři,
co pro Tebe znamená život? Pro mne hodně. Ať se na to podívám z jakéhokoliv úhlu, vždy bude velmi cenný.

Jak říkám, na téma ŽIVOT se lze podívat z více stran. Ze strany vědecké (převážně biologické) jde o něco úžasného. Něco, co je hodno prozkoumání a nevím, jestli to někdy plně pochopíme. Jak vlastně vzikl život?
Ze strany jednotlivce (ve vztahu k sobě samému), dar, který je třeba náležitě využít. Bez života bychom byli (pokud bychom tedy vůbec hmotně existovali) jen panenky z podivného netrvanlivého materiálu, který se co nevidět rozloží.
Mezi jednotlivci, může znamenat všechno, ale i nic. Lásku až za hrob, či nenávist až za rov. Máme-li to štěstí a máme pro koho žít, pak pro nás jeho život často znamená víc než ten náš. Jsme schopni se pro toho druhého obětovat (to nemluvím jen o lásce, ale i o přátelství, které je někdy důležitější). Slovo život, které se týká toho druhého, získává další rozměr.
Byť mnohem větších a zajímavějších rozměrů získává ze strany matky, jde totiž zázrak. Dát tu možnost žít někomu jinému, kdo je s ní spojen. Sledovat první nádechy, první krůčky, léčit první bolístky. Pravděpodobně pro málokoho má život jiného člověka takovou cenu jako pro matku milující své dítě.
Takto vidím život já. Avšak nejčastěji jej sleduji z bodu třetího (mezi jednotlivci). Existují lidé, jejichž život, je pro mne mnohem cennější a bylo by mi ctí se za jejich život postavit. Jediné, co musím udělat do té doby, než k tomu dostanu příležitost, je přežít, aby jim pak nemusela zachraňovat jen má kostra.
Tak doufám, že si svůj život užíváš a ne jen přežíváš. Žijme, protože můžeme, ne protože musíme.
Autor

Lidi, neberte život příliš vážně, stejně z něho nevyváznete živí
 


A 27 - Výstřednost

7. dubna 2013 v 18:00 | Martina |  Aktualizace
Milý čtenáři,
co to vlastně znamená být výstřední? Být jiný, být originál? Být svůj?
Koukni se na lidi okolo sebe, nikdo není normální. Ani ty, ani já. Každý jsme v lepším případě SVÍ. Ten, kdo se musí přizpůsobovat nebo nedej Bože napodobovat druhé, je chudák. Buď musí, protože by to neustál. Neustál by to, jak jej berou ostatní, protože je jiný. Anebo je natolik líný jít si svou vlastní cestou, že se raději někoho drží.
Vím, o čem mluvím. Já se vždy bála se na něco bezmezně zaměřit a oddat se tomu, protože jsem se bála, že oddpadnu. Že budu pro ostatní moc výstřední. Sice jsem si říkala, že mi na názorech druhých moc nezáleží, ale očividně jsem lhala. Jsem na dobrém posudku závislá...bohužel. Tak jsem si zvolila cestu, kde se nemusím tolik snažit. Zvykla jsem si, že všechno dávám v klidu. Jenže, všechno dávám, ale v ničem nejsem tak výborná, jak bych býti mohla. Na chvíli jsem se vzdala svých snů se slovy, že je doopravdy nepotřebuji.
Avšak, kdo je člověk bez svých snů? Treska. Vysušená treska. Tou se chci stát až tím, že ze sebe vydám, co můžu. Ne tím, že se toho raději vzdám předem. Zkusme dát do světa zase trochu výstřednosti. Elegance. Odvahy.
Jsem ráda, že okolo sebe mám inspirativní lidi. Lidi, pro které jsem prý inspirací já, ale oni jsou pro mne mnohem větší. Protože nikdo mě nedokáže takhle nakoupnout tím, že mi prostě řekne pravdu. Nakoupnout a přimět srát na ostatní, co o mně nevědí nic. Být svou. Být decentně svou...
"Síla se bere z jídla, odvaha ze snů"
Autor

A 26 - Rosa na kolejích

24. března 2013 v 18:00 | Martina |  Aktualizace
Milý čtenáři,
už zase se dostáváme k mému oblíbenému tématu, a to k osudu. Říká se, že cesty Páně jsou nevyzpytatelné, a já na to říkám, že to ve skutečnosti ani moc nejsou. Ano, málokdy se mi podaří zjistit, že tento směr mě příliš neláká a pokusím se strhnout volant. Jenže i tady, stejně jako v autoškole, mě někdo ignoruje a určí si cestu a způsob jízdy po svém, prý, abychom to přežili...
Ačkoliv tedy existuje jistý směr, který je pro mě dostačující, neustále se s ostatními kříží a křižovatky života jsou nejdůležitější. Na kolejích tedy výhybky. Vždy napjatě sleduji, kdo mne opustí a kdo nový se rozhodne, že se pokusí mě otravovat. Někdy se mi chce brečet a jsem na dně, někdy jsem snad nejšťastnější a nejsebevědomější člověk na světě. Občas jede vlak příliš rychle a na chvíli vykolejí. Já skončím s nabitou tlamou, buď na čtyřech, nebo na lopatkách. Pak jen musím čekat, až se vlak vrátí na dráhu a pofrčí dál. Vzhledem k tomu, že život je někdy spolehlivý stejně tak jako České Dráhy, stojí to dosti trpělivosti.
Další místo, kde se často a ráda zastavuji, jsou zastávky. Ano, občas skončím sice v Prčicích, sem tam vystoupím na hlaváku, abych si tam mohla stěžovat na všechno možné, ale nejvíce se těším na místa jak nová a nepoznaná, tak i na staré domácké jistoty. Neřeším, kolik času zabere výstup a nástup. Kupodivu ani výpravčí na mne nekřičí. Spolu s průvodčím si klidně poklimbávají, oni nejsou strojvůdci. My jsme. Nebo snad černí pasažéři? To záleží na tom, kdo kým býti chce...
Důležité jsou tedy nové poznatky a zážitky. Z minulosti se musíme poučit, ne se u ní litovat. Vlak se za přejetou mrtvolou také neohlíží, tedy pokud nevykolejil a lokomotiva se neotočila o 180 °. Važme si toho, že jet můžeme, nebuďme smutní, že nás do toho či onoho vlaku strkají policisté v bílých rukavicích jako v Asii.
Proč se článek jmenuje Rosa na kolejích, když tu o zkondenzované vodní páře nepadlo ani nejmenší slovo? No, protože, dokud se zpívá, ještě se neumřelo a také je tato píseň takovou hymnou trampů. Krásná píseň. Krásná, stejně jako ráno na orosených kolejích a fakt, že dnes jedu tam, kde to mám ráda...a že tam snad směřuji celý život.
Autor

A 25 - Žít si po svém!

17. března 2013 v 18:00 | Martina |  Aktualizace
Milý čtenáři,
jak vypadá tvé vysněné místo? Jak vypadá tvůj vysněný dům?
Vyhýbám se slovu domov, protože to tvůj domov být hned nemusí. Míst, kde bych chtěla žít mohou být triliony, ale jen pár se stane mými kotvišti. Místem, ke kterému budu přikována navždy. Kam se budu vracet pro útěchu a odkud se budu vydávat na nebezpečné cesty životem. Jsem totiž rozervaná plachetnice, která miluje svůj přístav. Přístav naděje.
Ale zpět k místu vysněnému. Nelze srovnávat individuální sny, protože jsou individuální. Jen některé se spojí, ačkoli třeba jen moment. Přesně jako ty lodě, které se setkají a pak každá plave svým směrem. Záleží na hodnotách každého z nás. Někdo by chtěl byt v Dubaji, někdo malou chatku v Tibetu.
Já sním o malém dřevěnném domku na nějakém skalnatém pobřeží. nevím, co mě k této představě přivedlo, ale neustále vidím vlny narážející do útesů. Také vyplavené prosolené dřevo. Nevidím příliš jasné slunceˇa spíše chladnou vodu. Vždy mě to táhlo k severu. Poblíž mne bude i les plný zvěře a nebezpečných medvědů. Nesmím se bát, ale nesmím jim dát záminku k útoku. Můsím se s okolím sžít, pak se stane součástí mne.
Autor

A 24 - Nekonečno vs. realita

3. března 2013 v 18:00 | Martina |  Aktualizace
Milý čtenáři,
víš, co se stane z osmičky, když zemře? Nekonečno...
Matematické nekonečno (i mínus nekonečno) je jediné pravé nekonečno, co znám. V reálném světě nic nekonečné není, protože všemu dáváme veličiny a jednotky (fyzika je jen matematika stáhnutá na realitu). Avšak mozek je nekonečně veliký, protože se do něj vejde nekonečno mnoho malých a menších a menších částic =D. Vzdálenost částic a jejich velikost může být nekonečně malá (i veliká), jinak, samozřejmě ta velikost a vzdálenost je nakonec nějak přesně určená, ale může se nekonečněkrát změnit (ačkoli se stejně nakonec změní jen konečně krát =)). Jenže, kdo z nás si to dovede představit? Nikdy jsme neměli tu možnost to vidět, a proto tomu nechceme věřit.
Nekonečno často zaměňujeme s neznámem ("ta studna je snad nekonečně hluboká"). Také jej zneužíváme k zveličování skutečnosti (viz předchozí příklad). Ani to, že je něco věčné, neznamená, že ta věčnost je nekonečná. Pro někoho může být věčnost i třeba jen čtvrt hodiny (obzvlášť čeká-li na výdej pasu a stále jej nepříjemně sleduje nesympatická pomocnice), ale přeci to také jednou nakonec skončí.
Vše má svůj začátek a tedy zákonitě i konec (zapomeňme na kruh, přímku a jim podobné). Vše je pevně dáno. Nemůže to být ani jinak. Proč by mělo?

"Jen dvě věci jsou nekonečné - vesmír a lidská hloupost. Tím prvním si ovšem nejsem tak jist."

Autor

A 23 - Změny a strach z nich

27. ledna 2013 v 18:00 | Martina |  Aktualizace
Milý čtenáři,
co si o sobě myslíš? Myslíš si, že jseš dokonalý/á? Nebo máš naopak sebevědomí velmi malé? Na čem ti záleží? Bojíš se ztráty nebo rád riskuješ?
Změna je život. Život je jen náhoda. Náhoda je blbec. Blbců je plný svět. To vysvětluje proč tu o náhody není nouze.
Dřív jsem si vždy myslela, že OSUD a NÁHODA jsou dva rozdílné pojmy, které se navzájem vylučují. Nedávno mi někdo vnukl myšlenku, že právě naopak oba pojmy označují stejný fakt. Souhra náhoda i osud nás vždy dovedou k jistému cíli. Neříkám, že existuje osud, který už nelze změnit a je nutno se mu podvolit. Já v to ani nevěřím. Jen vidím, že každý směřujeme k nějakému místu. Každý máme své určení. Máme své jistoty.
Je těžké o každém říci, co je pro něj nejlepší. Lze to nejlépe objevit v momentech nárazu, kdy se člověk musí přizpůsobit. Většinou sebe poznáváme skrz oči ostatních, těch, kterým to povolíme. Ti nám můžou pomoci se zlepšit. I když, co je vlastně "lepší"? To je jedno, hlavně, že člověk je v souladu s ostatními a především sám se sebou.
Změny...já osobně se jich bojím a nemám je ráda. Přinášejí něco nového, nejistého. Je krok do neznámého, sázka do loterie. Ale důležitý je jeden fakt - Never gonna know, if you never even try. (You can be the champion, you can be the best =))
Zkusme najít sami sebe a pak experimentovat a objevovat. Zkusme se unést. Pokud se zastavíme na jednom místě, ztratíme mnohem víc, protože jak zajistit to, aby se zastavili i ti ostatní. To nelze. A ztráta něčeho jistého, aniž bychom věděli přesně proč, je mnohem horší. Proč? Protože s tím člověk zas až tak ani nepočítal...
Autor

A 22 - Slova, slova, slova

4. listopadu 2012 v 18:00 | Martina |  Aktualizace
Milý čtenáři,
přemýšlel jsi někdy o významu slov? Nemyslím, tím, co slova doslova znamenají, ale co pro NÁS znamenají. Jak nás dokážou zasáhnout, jak v pozitivním tak i v negativním smyslu. Jaký význam jim dáváme my? Záleží na situaci - osobě, období. Občas stačí jen jediné slovo, aby se člověku změnil svět či se alespoň na malou chvilku cítil jinak.
Ahoj. Sbohem. Prosím. Slibuji. Miluji. Promiň. Věř. Neboj. Bojuj. Vstaň. Žij. Úsměv. Znovu. Klídek. Pohoda. Dobrý. Ty. Jsi. Všechno. Navždy. Nikdy. Čas. Začátek. Konec. Neřeš. Nic. Ztraceno. Nenávidím.
To bylo jen několik slov (resp. hesla), které pro mne mají veliký význam. Pokud mi někdo řekne jakékoli z těchto slov, něco se ve mně pohne. Nutí mě to reagovat. Možná si víc uvědomím svět okolo sebe, možná se vzchopím, možná se budu cítit jinak.. Samozřejmě záleží na tom, kdo to říká, ale myslím, že tyto slova se mne vždycky dotknou. Doufám, že nikdo neřekne žádné z těchto slov, aniž by to myslel vážně. Jejich význam je hluboký a síla téměř neomezená. Dokážou člověka povznést až do oblak, ale také poslat pod kytky.
Přemýšlíme ještě vůbec, co vlastně říkáme? Dovedeme si představit dopad svých slov? Klademe na ně nějaký důraz? Vybavujeme si původ těch slov nebo prostě jen spojujeme slova a výrazy do větných celků? A přitom i jedno jediné slovo stačí. Vhodně, případně nevhodně, použito. Stačí.
Jak mezi sebou lidé dnes komunikují? Mnohdy už vedeme jen monology, ne řádné dialogy. A to se ani nemusíme hádat. Každý se snaží spíše říct to, co má na mysli. Nesejde na tom, co říká ten druhý. Už to skoro neřešíme, skoro nevnímáme. A pokud, tak často jen povědomě. Je to škoda. Vždyť si pomalu přestáváme rozumět.
Milý čtenáři, zkus lidi občas pozorovat a doopravdy poslouchat. Přemýšlej a vnímej. Žij, věř, buduj a budˇ v klidu.
Autor

Aktualizace 021 - Špatně, něco je špatně

28. října 2012 v 18:00 | Martina |  Aktualizace
Milý čtenáři,
něco je špatně…co třeba naše myšlení a fungování ve světě? O čem dnes lidé přemýšlí a na co myslí? Jaké jsou naše cíle, touhy, sny? Za co bojujeme?
Jsme "volní", ale co nám to přineslo? Zlepšili jsme se? Ne. Sami o sobě jsme leda tak zpohodlněli. Zlepšily se naše životní podmínky? Z části ano, máme větší svobodu výběru a nemusíme se o svůj díl tolik snažit, byť my sami si dveře rychle zavíráme svými rozhodnutími.

Kam dál